Manželské bludiště (část 2)

Jedovaté myšlenky, jsou skutečný jed pro vaši lásku.

Děti zlobí a dělají kravál. Jejich otce Martina to rozčiluje. Obrátí se ke své manželce Marii a ostrým tónem řekne: "Drahá, nemyslíš si, že by se děti mohly chovat tišeji?"

Jeho skutečná myšlenka je: Ona dětem moc povoluje.

Marie vycítí jeho podřaděnost a vytvoří se v ní hněv. Zamračí se a řekne: "Děti se dobře baví. Stejně už půjdou brzy spát."

Její myšlenka: To je celý on, věčně si jenom stěžuje.

Martin je už zjevně rozzloben. Hrozivě se nakloní dopředu, zatne pěsti a podrážděně řekne: "Mám je dát do postele hned?"

Ale ve skutečnosti si myslí: V ničem se mnou nesouhlasí. Radši to vezmu do rukou sám.

Marie Martinova zloba trochu poleká, a tak mírně odpoví: "Ne, já už na to jdu.

Její myšlenka: Přestává se ovládat, mohl by ublížit dětem. Raději to vzdám.

Aaron Beck, zakladatel kognitivní terapie, zaznamenal tuto mluvenou a tichou konverzaci, jako ukázkový příklad myšlenkových stereotypů, jež mohou zničit manželství.

Naše vzájemná komunikace je ovlivněna postranními myšlenkami a postoji. Postoj oběti a oprávněného rozhořčení jsou typické pro partnery v problémovém manželství.  Dochází k neustálému oživení hněvu a pocitu ublíženosti. Partner, který se cítí být obětí, neustále sleduje všechno, co ten druhý dělá a co by mohlo jeho postavení oběti potvrdit. Ignoruje nebo znehodnocuje všechny projevy laskavosti, které by mohly oprávněnost takového přesvědčení zpochybnit. Tyto myšlenky mají velkou sílu, aktivují náš poplašný systém. Ve chvíli, kdy "oběť" dostane myšlenku na to, jak ve vztahu nezaslouženě trpí, odstartuje emoční tísňovou reakci a rychle si vybaví všechny nespravedlnosti. V této chvíli, dokonce i věci, které mohou být dělány s dobrým úmyslem, ale přesto budou odsouzeny.  

Partneři, kteří nejsou takto zaujetí, dokážou přijmout mnohem nevinnější vysvětlení nepříjemných událostí, a proto jsou k takovým citovým explozím daleko méně náchylní. A pokud k nim přece jen dojde, vzpamatovávají se z nich mnohem rychleji. Jedná se vlastně o pesimistický a optimistický postoj. Pesimistický názor znamená držet se přesvědčení, že partnerův charakter je natolik pochybený, že jej nic nemůže změnit, což zaručuje trvalost našeho utrpení: "Je sobecký, zabývá se jenom sám sebou. Očekává ode mne, že pro něj udělám první poslední. Moje vlastní city by už ani víc přehlížet nemohl".  Naproti tomu optimistický názor na stejnou situaci by vypadal zhruba takto: "Chce toho po mě trochu moc, ale dříve býval docela ohleduplný, možná má jen špatnou náladu – zajímalo by mě, jestli mu něco nevadí v práci". To je postoj, který manžela ani manželství neodepisuje jako něco nenapravitelně narušeného a beznadějného. Namísto toho spatřuje příčinu nepříjemné situace ve vnějších okolnostech, které je možno změnit. První přístup s sebou nese neustálé utrpení, naproti tomu přístup druhý utěšuje.

Lidé, kteří mají sklony k takovému pesimistickému postoji, bývají i velmi náchylní k "unesení emocemi". Věci, které jejich muži či ženy dělají, v nich vzbuzují hněv, úzkost nebo jiné negativní emoce.  A když už k tomu dojde, zůstanou už rozčílení. Takové vnitřní napětí výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že při konfrontaci s partnerem sáhnou ke kritice a k pohrdání.